RECENZE Just Cause 4: S vystřelovacím hákem do nekonečna a ještě dál

Destrukce, vystřelovací hák a všudypřítomný chaos. Herní série Just Cause se po třech letech opět ozvala a před týdnem zplodila už čtvrtý díl, v němž s hispanoamerickou verzi nesmrtelného Toma Cruise znovu ničíme diktátorský režimy všemi možnými prostředky. Tentokrát ovšem s přesahem do osobních zájmů Rica Rodrigueze.

Just Cause 4 nás zavede do jihoamerického ostrovního státu Solis, němuž již po generace vládne klan Espinosů a v současnosti Oscar Espinosa společně se soukromou armádou známou jako Black Hand – stejnou soukromou armádou, proti níž Rico Rodriguez bojoval už ve třetím a dokonce i samotném prvním díle série. Espinosa má ovšem po svém boku ještě jednu zbraň – systém, díky němuž dokáže na ostrově ovládat počasí, známý jako Project Illapa. A zároveň systém, na jehož vývoji se podílel Ricův otec Miguel.

Rico, tentokrát oproštěn o služby Agentury v zádech, se vydává Project Illapa zničit a s ním i svrhnout režim Oscara Espinosy. Na vlastní pěst to ovšem nedokáže – spojuje se tak s rebelkou Mirou Morales a poprvé v sérii se stává vůdcem své vlastní armády, příhodně nazvané jako Army of Chaos.

Co vedení vlastních vojsk znamená pro hráče? Oproti předchozím dílům tu máme zbrusu nový systém odboje. Zatímco dříve spočívalo obsazení mapy v postupném obsazování nepřátelských základen a ničení jejich vybavení, nyní je ostrov obsazován po oblastech – vždy je třeba převzít kontrolu nad klíčovou základnou v regionu a pakliže na něj navazuje dosavadní válečná fronta Army of Chaos, lze nařídit jednotkám posun fronty vpřed a zajištění oblasti. Ničení vybavení pak plní pouze ukazatel chaosu potřebný pro rozšiřování působení vlastních jednotek.

Nový způsob se zprvu zdá originální a opravdu budí dojem, že stojíte v čele jakési armády. Brzy však nastává problém, a to hned ze dvou důvodů. Jednak se přebírání kontroly nad klíčovými outposty velmi rychle začne opakovat a je tak jen otázkou času, než se během dne už potřetí přistihnete, jak troubíte na hackera ukrytého v garáži a kryjete ho před nepřáteli zatímco on hackuje konzoli a jednak je takovéto obsazování oblastí až otravně nutné pro odemykání příběhových misí. Repetici věčně podobných úkolů se tak ani nelze vyhnout.

Obsazování jiných míst než těch klíčových potom nespočívá ve zničení veškeré nepřátelské přítomnosti v okolí, jako tomu bylo u předchozích dílů, ale provádí poněkud méně zábavnou formou vedlejších úkolů. Ty se v některých případech mohou týkat boje s armádou, naprostá většina míst je ale kompletována pomocí dokončování vesměs nezáživných stunt jumpů pro natáčení filmu či prozkoumávání starověkých nalezišť a pídění se po historii klanu Espinosů a Solis jako takového. Druhá zmíněná aktivita přitom přináší do hry velkou dávku zajímavosti, absenci neutuchajícího boje proti nepřátelské frakci při obsazování města z předešlých her ale plnohodnotně rozhodně nenahrazuje.

Jak však samotné bojování vypadá? Zbraňový arsenál není nijak široký ani překvapivý, hra nabízí klasické kousky od samopalů a brokovnic až po útočné pušky a raketomety. Zajímavé však je, že každá ze zbraní má ještě druhý režim palby – u některých je to například vystřelení granátu, u jiných vypuštění stoprocentně smrtelné dávky kulek přímo do protivníka. Využití tak najde každý podle svého způsobu hry.

Patrně nejdůležitějším prostředkem boje, a u této série je to již tradicí, je ovšem vystřelovací hák, respektive grappling hook. Již samotní autoři hry před vydáním zmiňovali, že Just Cause 4 bude hrát do karet těm hráčům, kteří s kreativitou nešetří. Že toto tvrzení bude ve hře platit více, než kterékoli jiné, by ale čekal málokdo. Plněním vedlejších misí může Rico mimo jiné získat i různá vylepšení pro svůj grappling hook, přičemž ta základní jsou tři – balónek, který při nafouknutí vynese nepřítele či předmět do vzduchu, jakýsi přitahovač, který k sobě táhne dva zaháknuté předměty a poté jistá forma motoru, která po spuštění dodá zaháknutému cíli cosi připomínající raketový pohon. Výsledkem toho pak může být například přijíždějící nepřátelský tank, na nějž je umístěna pětice balónů, aktivován raketový pohon a poté už následuje jen pohled, jak jeden z korábů tankového praporu Black Hand mizí kamsi do Andromedy.

Rico a jeho vystřelovací hák už se ve hře staly tak ikonickou dvojicí, až se místy zdá, že si z toho i autoři titulu dělají sami srandu. Ostatně už jedna z úvodních scén hry ukazuje Rica všemožně se proletujícího po okolí a sestřelujícího nepřátelský vrtulník jen za pomocí svého háku. A ne, že by to tak nefungovalo ve hře – 80 % bojové taktiky zahrnuje přitahování nepřátelských bojových jednotek k sobě, od sebe, na točící se satelit… zkrátka kamkoli. A doplnění háku o to, aby po úplném přitažení následovala exploze, už je v umění boje jen třešničkou na dortu. V každém případě je ale kreativita jedním z nejdůležitějších herních aspektů a zároveň významným způsobem, jak si i vzhledem k nízké úrovni AI nepřátel zajistit přinejmenším několik záchvatů smíchu.

Co už v rámci bojové taktiky tak vychytané není, tak je opět jízdní model. To ovšem není žádné překvapení – žádný z předchozích dílů nijak ohromujícím jízdním modelem nedisponoval. Na druhou stranu – k čemu jsou potřeba auta, když máte vystřelovací hák, wingsuit a padák.

A jak je na tom odboj proti Espinosovi po vizuální stránce? Bohužel, byť se autoři nepochybně snažili dostat grafickou úroveň hry na další level, zřejmě se snažili až moc. Šílené nasvícení objektů občas vyvolává dojem návratu k dobám prvního Just Cause a téměř nulová interakce hlavního hrdiny a jiných postav s přírodou též nedělá dobrotu – možnost stoupnout si doprostřed textury listu je věc, o níž jsme doufali, že se s ní v roce 2018 už nesetkáme. Mýlili jsme se.

Naopak velmi dobře působí prostředí, do jakého je hra zasazena. Zalesněné plochy, členité pouště i zasněžené hory, s mapou v Avalanche Studios jako obvykle netroškařili a „vyblbnout“ se může každý na písečku, jaký mu vyhovuje. Výbušných barelů a nádrží s palivem najdeme po mapě opět dostatek a kdo si ještě neodemkl v obchodě vozidla letecké dopravy, ten může zmíněné nádrže využít i k cestování – stačí povolit zátku. Ptáte se jak? Pomocí grappling hooku přeci.

Zajisté si někteří všimli, že se v recenzi zatím neobjevilo ani slovo o tolik diskutovaných tornádech. Ta ve hře pochopitelně nechybí, žádnou zásadní roli ovšem nehrají – čas od času se na ostrově objeví větrný vír pohlcují vše živé i neživé, nic speciálního (až na fakt, že hráč později získá možnosti si tornáda vyvolávat sám) s tím ovšem pojeno není. Rico nemůže v tornádu ani stylově surfovat na autě, ani do tornáda po hlavě skočit a proplouvat ním. Na efekt působivé, ale to je tak všechno.

Resumé

Just Cause 4 je přesně takové, jaké jsme čekali. Superhrdinský Rico Rodriguez pomocí svého vystřelovacího háku dokáže téměř cokoli a pořádná dávka výbuchů. zničených vrtulníků a mrtvých vojáků padajících z nebes po jejich připevnění k poletujícímu výbušnému barelu nás nemohla minout. Jistým zklamáním je vedle nového systému odboje i audiovizuální provedení hry a působení tornád, na které autoři před vydáním moc rádi poutali, ve finále s nimi ale vesměs nijak interagovat nelze. Bodem nadšení jsou ale nové možnosti grappling hooku a ten, kdo přijde na kloub všem jejich možným využitím, si s Ricem Rodriguezem v postupující krizi středního věku bude velmi dobře rozumět.