RECENZE Elex: Jak nadějné RPG zbytečně zařadilo zpátečku

Český jazyk oplývá úžasným přídavným jménem „nadčasový“. To se používá v případě, kdy se nějaké dílo opravdu povede a předběhne svoji dobu. Hraní letošní novinky Elex ve mne však vyvolávalo jednu otázku – existuje pro takové slovo příslušné antonymum? Třeba „podčasový“?

Elex měl být hrou, která by posunula studio Piranha Bytes dál a vymanila ho ze stínu již poněkud stárnoucího kultu, který dobře známe pod názvem Gothic. Co se německým vývojářům nedá upřít je fakt, že se o to pokusili a že šlo o pokus mimořádně nadějný, stejně jako ale má Elex spoustu světlých stránek, s těmi temnými se bohužel též nešetřilo.

Hra začíná působivým intrem – v povedeném krátkém filmu je ukázáno, jak planetu Magalan změnila srážka s obří kometou, co je bájná a všemocná látka Elex a v celkově hezkém podání jsou vám vysvětleny všechny souvislosti, které se budou do začátku hodit. Po chvíli ovšem přichází samotný gameplay a po vychytaném úvodu je to jako strmý pád z Mount Everestu po tom, co jste si udělali selfie na jeho vrcholu.

Bez ohledu na to, jak moc vás předchozí uvedení do hry nadchlo, první minuty, ba dokonce i první hodiny nejsou daleko od toho, aby mohly nést název „Kapitola 1: Utrpení“. Technická nedokonalost hry vám doslova křičí megafonem do obličeje a když zabijete už třetího krysího mutanta tím, že kvůli odfláklé animaci mlátíte klackem do vzduchu okolo něj, nevzbudí to zrovna ten nejlepší dojem.

Je pochopitelné, že každá hra má svoje mouchy. Potkáme se s nimi i v titulech s těmi nejtučnějšími rozpočty, jejich kvantita ale musí mít nějaké meze. Stačí si vzpomenout na éru mezi lety 2009 a 2014, kdy nejedna hra padla za oběť kritikům z jednoho důvodu – autoři je přecpávali tolika featurami, že s nimi exponenciálně rostl právě i počet bugů. A na tom si trochu láme zuby i Elex.

Každopádně je vám po chvilce hraní ukázán kousek jinak obrovského a rozmanitého světa a především je objasněn jeden z nejdůležitějších a zároveň nejpropracovanějších kousků Elexu – frakce. Ty najdeme na Magalanu celkem čtyři: Berserkery, kteří by se dali stručně popsat jako poněkud více fancy verze vikingů, Cleriky, jejichž zálibu tvoří moderní technologie, Outlaws, které bude nejjednodušší přirovnat k pouštním šílencům z Mad Maxe a Alby, s nimiž se budete zaobírat po celou dobu hraní – jedná se totiž o hlavní antagonisty.

Právě do těchto čtyř organizací vložili Piranha Bytes asi nejvíce usilí. Každá z nich funguje úplně jinak – jedni bojují luky a šípy, druzí laserovými puškami a brokovnicemi. Jedni žijí v lesích, jiní zase na poušti a další pro změnu v nebezpečných lávových polích. Vlastně rozmanitost frakcí je zároveň i rozmanitostí celého Elexu – každý kout mapy je něčím jiný a zajímavý. Bohužel jen přesun mezi nimi je extrémně pomalý a moc tomu nepomáhá ani jetpack, kterým je protagonista zezačátku vybaven. Máte-li mladšího sourozence, který bude ve hře zdlouhavé chození odpracovávat za vás, jste ve výhodě.

S tímhle vším vás ze začátku seznamuje jakýsi Berserk Douglas, u kterého se projevuje další problém hry – supernudné a dlouhé dialogy. Už po dvou konverzacích byste raději prohodili pár slov s vaší tchyní než s jakoukoli další postavou ze světa Elexu. A monology? Je to past, raději si pusťte záznam z jednání poslanecké sněmovny. Přidejte k tomu jednolité animace a najednou máte dost času na to, abyste se naučili hebrejsky, zjistili, jak funguje jaderná fúze a rozluštili DaVinciho kód.

Pomineme-li nezdravě otravné promluvy postav, zjistíme, že dějová linie Elexu vlastně stojí za to. Protagonista, postupně zjišťující co je vlastně sám zač, prodírající se úplně novým světem, ve kterém se kombinují prvky sci-fi a medievalu, to nezní úplně špatně. To navíc doplňují ještě klasické RPG elementy jako sbírání předmětů, popíjení lektvarů, shánění lepších zbraní a brnění, vylepšování atributů hrdiny a tak dále…

Během plnění různorodých (a občas až nesmyslně obtížných) úkolů vás krom Albů často chtějí zabít i různé kreatury, jejichž druhy se opět liší podle aktuálního prostředí a autoři si při jejich vymýšlení zjevně dost promasírovali svou fantazii. Jak se jim budete bránit je čistě na vás, bude ale chvíli trvat, než přijdete na ten svůj způsob – techniky boje je třeba pilně cvičit a dostat se k obstojnému arsenálu, to taky není hned. A tím se znovu dostáváme k tomu, že začátek Elexu je vesměs utrpení.

Postupem času se hra stává přijatelnější a přijatelnější, vyžaduje ale až přehnanou dávku trpělivosti, a to i když vezmeme v potaz, že jde o RPG. Moc to neokořeňuje ani fakt, že si autoři dali práci i na interakci s prostředím a například jdeme-li kolem židle, můžeme si na ni sednout. Možná by však bylo o něco lepší, kdyby si vývojáři tyto blbůstky odpustili a raději místo nich opravili pár bugů. Vesmír by to z rovnováhy určitě nerozhodilo.

Resumé

Jestli chce Elex konkurovat podobně zaměřené exkluzivitě „odnaproti“ s názvem Horizon: Zero Dawn, musí se přesunout do současnosti. Musí se zbavit zdlouhavých nicneříkajících částí a především zbytečných bugů, které sráží potenciál a nemají daleko od toho, aby hráče nynější generace přesvědčily o tom, že jde o nezajímavou retro hru z dob minulých.

V mnoha jiných aspektech jde totiž o vychytaný titul se zajímavým příběhem, zasazením. Naneštěstí, takhle Elex se svým počtem much připomíná jablko, které na venek tak nějak hnije a ty dobré kousky uvnitř, které mohou vyústit v pozitivní dojem, že to stálo za to, k těm se odhodlá už jen málokdo.

• Elex si môžete objednať cez ProGamingShop.sk
• Elex si můžete objednat na SuperGamer.cz